Desatero

 

Některým čtenářům by mohlo činit potíž, vcítit se do lepšího chápání Řádu stvoření prostřednictvím kmitání čaker. Přetiskujeme jim také rady Boha, které jsou přetlumočeny Mojžíšem v tzv. Desateru. Jejich ezoterické pojetí je převzato z knihy „Česká otázka 2000“. 

 

Přikázání první: V jednoho Boha věřiti budeš! Nebudeš míti jiných bohů!

Jak mnoho lidí a církví se domnívá, že toto přikázání pochopilo a že jej žije! A dokonce že snad je lehké jej žít. Jak hluboký je to omyl, podíváme-li se na to, co uznáváme jako „hodnoty“ ve svém životě a v životě společnosti. Není závislost na čemkoliv uznáním závislosti za „boha“? A to jak závislosti „záporné“, jako majetková, pudová, tělesná (poživačnost), tak závislosti „kladné“ na církvích, národech, organizacích, lidech. Aby satan paralyzoval účinnost prvního přikázání, vnesl do církví negaci prvního přikázání – poslušnost. Právě poslušnost církvi a státu je matkou všech zločinů církví a národů. Ona vytváří zločinecké organizace. Podřízení členové konají to, co by si nikdy nedovolili konat před tváří Živého Boha, na svou vlastní odpovědnost. Konají zlo právě proto, že jim to nižší bůh, ve funkci šéfa čehokoliv, přikázal. Vesměs ve jménu vyšších ideálů. Nechť si čtenář představí, zda by se dozorci koncentračních táborů komunistických a nacistických, členové „svatých“ inkvizicí, šiřitelé evangelia a koránu mečem mezi pohany a indiány chovali tak, jak se chovali, kdyby se cítili být odpovědni výhradně Tváři Živého Boha. Kdyby nejednali v „poslušnosti“ (to jest v závislosti) na nižších bozích či „zástupcích“ Boha na zemi. Tak z tisíciletého historického pohledu na chápání tohoto přikázání můžeme dnes vidět vystupovat z kontextu věčnosti jeho pravý smysl:

V každém okamžiku života jsi odpovědný jedině Bohu! To jest svému svědomí, které je tvou spojnicí k němu!

Tuto odpovědnost nemůže z nikoho sejmout žádná organizace, ani není deformovaná potřebami či touhami těla. Právě toto přikázání dělá z davového člověka duchovně vědomou individualitu před Bohem a ve stvoření. Právě toto přikázání vytváří vyvolený lid jako soubor plnohodnotných duchovních individualit, ve srovnání s národy barbarskými, kde „člověkem“ je jenom vůdce a ostatní jsou masou poskoků, to jest neplnohodnotných pololidí. Smysl prvního přikázání nám vysvětluje, proč původní smysl slova „jude“ byl učedník zasvěcení, nikoliv příslušník národa. Každý učedník zasvěcení musel být autonomní plnohodnotnou osobností, aby vývoj jeho ducha mohl pokračovat. Objevení duchovních lidí vytvoří z masy lidiček, konzumentů, příslušníků čehokoliv novou „rasu“ – člověka budoucnosti. Žití prvního přikázání, to jest řídit se za každých okolností jen svědomím, je propustkou do království věčnosti, do království ducha. To bude také konec všech falešných bohů, v současné době zjevných jako satanské mafie či církve, které vyžadují duchovní poslušnost. (To jest, nařizují věřit v to či ono.) Správný přístup náboženských společenství je doporučovat k věření, to jest k ověření. Doporučovat a šířit poznání, které se osvědčilo velkým duchům, kteří nás předešli.

 

Přikázání druhé: Nevezmeš jména Božího nadarmo!

Jméno Boží v té úrovni, k němuž ten který duch dospěl (které je nesdělitelné jako osobní prožitek), je pro člověka, který sám je nedokonalý a v nedokonalém se pohybuje, absolutní tabu!

Je tomu tak proto, že je spojeno s nepředstavitelnou duchovní energií v dokonalosti, která „přivolána“ k nedokonalému toto spaluje. Nedokonalost si přivolává soud! Nedokonalý člověk je ve své nedokonalosti jakoby obklopen ochranným polštářem lásky Boží k němu, která mu tak dává čas k vývoji k dokonalosti. Jakmile jen vysloví byť i parciální jméno Boží, příkon energie okamžitě „narušuje“ ochranný obal a nastupuje karma, výkon trestu za současnou nedokonalost. Je největší milostí Boží v současnosti, že celé jeho jméno není známo, protože jeho „vzetí nadarmo“ by bylo okamžitou katastrofou této civilizace. Parciální jméno Boží – Ježíš je tak nasyceno vibrací lásky, že jeho braní nadarmo, jak je často slyšet, není-li v tom zlý úmysl, je zatím zdánlivě tolerováno. Nikoliv však z hlediska duchovní karmy. Boží jméno má druhý aspekt – ochranný. Lucifer a jeho démoni nejsou ateisté. Kdo za života dá jménu Božímu ten absolutní respekt, který mu patří, pro toho se stává v rovinách podsvětí (astrálu) absolutní ochranou. Při současných porodních bolestech nové doby, kdy utrpení lidí se vystupňuje, nechť každý duchovní člověk si tabu Božího jména vezme k srdci, aby nepadl poté, co s jinými bude praviti: „Kdyby byl Bůh, tak by toto nemohl dopustit!“ Neboť on to dopouští právě proto, že jest! Není nevinných. Jsou pouze více a méně vinní.

Druhému přikázání je tedy možné rozumět také takto: Jsi-li ve stavu nedokonalosti, nedovolávej se dokonalosti Boha – Podstaty světa!

 

Přikázání třetí: Pomni, abys den sváteční světil!

Toto přikázání není dáno proto, že by Bůh potřeboval lidské klanění. Je dáno proto, že člověk se skládá z hmotného těla a nehmotného ducha. Člověku by se mohlo stát, že v boji o udržení biologického života těla by zapomněl na smysl svého bytí v těle: rozvinutí svého ducha. Je samozřejmostí, že pozornost člověka nemůže být soustředěna současně na hmotné i nehmotné. Protože „číslo člověka jest sedm“, to znamená, že je zakotven v sedmi rovinách stvoření, v každém jednou čakrou, musí žití v každé této úrovni být vymezen čas. Rada Boží člověka nutí si udělat čas, aby duchovní rovinu svého bytí rozvinul. Tak je nucen vymezit si čas i na rozvinutí činnosti sedmé čakry, čakry čistě duchovní, která jediná jej může „napojit“ na vyzařování Boží. Toto soustředění na nehmotné, na věčnost, je možné jen za stavu vyloučení pozornosti k tělu, tedy v modlitbě, rozjímání neboli meditaci za klidu těla. Je tedy v zájmu člověka, aby sedminu svého času věnoval odpoutání od věcí světských a tělesných k věcem věčným. Indická moudrost praví, že kdo nejméně dvacet minut denně se neponoří zcela nerušen sám do sebe, neboli nemedituje, přestává být duchovním člověkem. Stává se člověkem – živočichem, tím, z kterých se skládá konzumní společnost. Té ovšem nepatří budoucnost. Kdo se chce vyhnout pádu k živočišnosti, bude bedlivě dbát třetího přikázání. Přitom není nutné soustředit tuto sedminu času do jednoho dne a do jedné formy. Mnoho je forem rozmlouvání s Bohem.

Tomuto přikázání je možné rozumět také takto: Pomni, abys sedminu svého času vyhradil rozvoji své duchovnosti!

 

Přikázání čtvrté: Cti otce i matku svou, aby ti bylo dobře na zemi!

Otcovství a mateřství je vstupní branou lidských duchů do těla a do života na zemi. Proto kvalita rodičovství předurčuje vstupní podmínky inkarnace na zemi. Jestliže tedy kvalita mateřství a otcovství je vysoká, průběh inkarnace – vytváření duševních obalů ducha (zářivých těl duše) je optimální. Tak přicházející duchové, nově narozené děti, jsou vnitřně duševně vyrovnané, zdravé. Tím je vytvářen předpoklad pro to, „aby se jim dobře vedlo na zemi“. V období nastupující krize ateistické společnosti to budou jen děti z optimálních rodičovských poměrů, které budou schopny psychicky překonávat tlaky krize. Kvalita rodičovství, kterou národy vytvoří, se stane jejich vstupní branou do budoucnosti. Děti, které se narodí s duší rozvrácenou rodinnými poměry, mají minimální naději na to, aby se staly duchovními či samy vytvořily normální rodinu.

Tomuto přikázání je možné rozumět také takto: Cti otcovství a mateřství tak, abys pochopil jeho hloubku a odpovědnost, byl tak schopen vytvořit dokonalé partnerství muže a ženy a skrze ně dokonalý most, přes nějž přicházejí duchové do hmotnosti (do těla) bez poškození.

 

Přikázání páté: Nezabiješ!

Nezabiješ nejen člověka, ale zlovolně ani zvíře. Nezabiješ přátelství, důvěru, dobrou myšlenku, dobrou náladu, rovnováhu přírody a cokoliv pozitivního. Toto přikázání je příkazem k pozitivnímu myšlení, příkazem k potlačení nekrofilních tendencí v člověku. (Nekrofilní – psychoanalytický pojem pro vnitřní tendenci v člověku – ničit, mít radost z ničení. V nezhoubné formě se projevuje jako chuť do něčeho třísknout.)

V terminologii současné doby je možné jej vyjádřit: Pozitivní myšlení míti budeš!

 

Přikázání šesté: Nesesmilníš!

Aby člověk mohl pochopit tento příkaz, musí si nejprve ujasnit pojem smilstvo. Je možné jej pochopit již z kontextu Starého zákona. Ten sexuální děj mezi mužem a ženou vyjadřuje dvěma pojmy. Sexualita v souladu s Boží vůlí je označována pojmem „poznal ji“, sexualita mimo vůli Boží pojmem „ležel s ní“. Tím je vyjádřen rozdíl dějů. V prvním případě je formou opisu vyjádřeno pouhé egoistické vybití pohlavní síly. Tyto děje je možné vnitřním zrakem vidět i dnes. Jde-li o sexuální akt, který je vyvrcholením lásky partnerů, dochází při něm k výměně sexuální energie, přičemž energie duševních těl opačného pohlaví působí povzbudivě, osvěživě, ozdravně. Při sexu bez lásky dochází k vybití pohlavní síly tak, že odchází do země. Dochází ke ztrátě vitality, k jejímu proplýtvání. Proto jsou erotomani vyžilí. V sexu bez lásky je také původ nemocí, jako zbytnění prostaty a rakovina děložního čípku.

Je tedy možné tento příkaz, daný jako vždy k dobru člověka, chápat takto: Nepřipustíš sexuální akt mimo základnu oboustranné lásky!

 

Přikázání sedmé: Nepokradeš!

Neznamená nic více a nic méně než uvědomění si skutečnosti, že člověk nikdy nic nemá. Pouze ve vlastních očích nevědomých jim vibrace egoismu kreslí skutečnost tak, jakože něco vlastní. Vše, co existuje, je Boží! Pouze jako možnost růstu člověka dává Bůh do správy majetek. Z toho, co člověk do správy dostane, skládá skutečnému majiteli účty. Velký majetek znamená velkou odpovědnost. Jakmile duše pozemského boháče opustí tělo, je povinen předložit účet z toho, jak nakládal se svěřeným majetkem. K čemu jej použil? K zahálce, k luxusu, ekologickému plýtvání, nebo k pomoci potřebným, k ekonomickému a ekologickému oživení krajiny? Majetným se člověk má stát z rozhodnutí Boží prozřetelnosti, protože ta obdaruje člověka jen tehdy, když jeho vývoj je na takové výši, že se svěřenou odpovědností má předpoklad se vyrovnat. Jakmile se někdo zmocní majetku krádeží, lhostejno jestli v „rámci zákonů“, cíleným sňatkem, hazardem, válkou nebo mimo lidský zákon, staví svou vůli za Boží vůli. Bere si větší odpovědnost, než je schopen unést, a tím pádem s téměř stoprocentní jistotou ji neunese. (Odtud: Snadno nabyl, snadno pozbyl.) Při tomto trhání majetku na sebe navíc vždy riskuje společenský a duchovní boj. Kdyby vlastník všeho, Bůh, chtěl, aby kdokoliv byl bohatý, stalo by se. Nechce-li, může člověk dělat co chce a nezbohatne. Jedině zločinem. Promedituje-li kdo příkaz „Nepokradeš“ do důsledku, nalezne jako jeho prvozáklad indické neulpívání na čemkoli hmotném!

Je tedy možné jej pochopit jako: Nebudeš lpět na jakékoliv hmotné věci, neboť člověku vlastně nic nepatří! Přijetí karmy být nemajetný je konkrétním projevem pokory.

 

Přikázání osmé: Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému.

Mohl by vzniknout dojem, že křivé svědectví o čemkoliv jiném, lhaní, vlastně zapovězeno není. Abychom tento rozpor pochopili, musíme se vrátit mezi Mojžíšovy nomády. Proč jim zákonodárce prostě nezakázal lhaní? Je to prosté. Tehdejší lidé, jako ještě dnes primitivní kmeny, kromě mezilidských tahanic necítili vůbec důvod ke lhaní. Mojžíše tehdy ani nenapadlo, že by se lhaní v obecném slova smyslu mohlo stát obecným jevem. Považoval je možné pouze při sporech před soudci. Také prosté pomlouvání mezi příslušníky vlastního kmene bylo zcela nesmyslné. Vždyť všichni, v tlaku nepřátelského okolí, byli na sobě závislí, byli závislí na vzájemné pomoci. Příslušníci promitivních kmenů si samovolně a automaticky přejí navzájem jen dobré podle zákona: „Má-li dobré kamarád, je to i moje výhoda“. Dnes se společnost stala veskrze prolhanou. Studuje se i vytváření věrohodnosti lži, vytváření vnějšího dojmu, odlišného od podstaty. (Diplomacie, image a imagemaker.) Při lžích dochází ke ztrátám duševní a mozkové energie. Lhář je napjat a musí stále myslet na to, aby se na lež nepřišlo.

Osmé přikázání je nutné chápat jako: Nebudeš lhát!

 

Přikázání deváté a desáté: Nepožádáš (nebudeš dychtit) manželku bližního svého aniž požádáš (nebudeš dychtit) statku jeho!

Jak vrcholně moudrá a užitečná rada člověku zejména současné doby, kdy v masách lidí kmitá vibrace závisti. Závist je vedle strachu největší duševní jed. Naprosto spolehlivě časem rozhlodá duševní stabilitu a tím následně i stabilitu homeostázy organismu – zdraví těla. Závist je výrazem nedostatku pokory vůči rozhodnutí Božímu, které jinému člověku dalo partnera či majetek. Kdyby závidějící sám více rozvinul svého ducha, stal se duchovně rozvinutějším, tím odpovědnějším, Božská prozřetelnost by i jeho pověřila správou většího majetku a možností vytvoření dokonalého partnerského vztahu s druhým pohlavím. Protože závidějící sám duchovní kvalitu nemá, závidí její plody druhým. Vnitřním okem viděno, vytváří a vysílá negativní duševní energii k druhým. Tak narušuje i vyváženost spravování majetku těm, kterým závidí. Ti podvědomě cítí ataky, při správě se chovají nervózně, ze strachu rozhodují jinak, než by se rozhodovali. Tak se správa majetku všeobecně stala trvale křečovitým stavem, jak jej můžeme pozorovat v typické kapitalistické společnosti v současnosti. Nechť si čtenář procítí rozdíl v přístupu k majetku u nedegenerované šlechty a kapitalisty. I méně vyciťující pocítí onu velkorysost, pohled z většího časového odstupu, nestavění majetku na první místo. Závist to byla, vibrace chtivosti, dychtění, která zachvátila masy plebejců a zpětně změnila chování bohatých. Ti, kteří lpěli na majetku, padli do těch duchovních úrovní, ve kterých se nacházejí. Stejný výsledek mělo dychtění po partnerech (mužích, ženách). Vysílání negativní duševní energie, podnícené závistí, má za následek všeobecný rozpad partnerských vztahů a manželství. Místo objevení hloubky lásky mezi mužem a ženou, její nesmírné hodnoty a jedinečnosti, energie závisti přivedla tyto vztahy do stavu permanentního „srovnávání“ s okolím, jehož podstatou je závist. (Typický jev: Manželka vypočítává manželovi klady manželů sousedek. Manžel bez zevního vyslovení zase srovnává „atraktivnost“ své ženy s „atraktivnějšími“.)

A tak deváté a desáté přikázání je možné pochopit jako: Nebudeš závidět ani partnery svých bližních, ani jejich majetek hmotný a nehmotný (schopnosti)!

 

Výše uvedeným příkladem chápání čtyři tisíce let starého zákona Desatera je dáván návod, jak se vcítit do všech starých zkušeností lidstva, které byly formulovány dávnými proroky, a citem z nich vyjmout jejich duchovní podstatu, duchovní axiomy. Ony jsou živou Boží vůlí. Jen jejich pochopením a žitím, nikoliv slepou a fanatickou vírou v sektách a samospasitelských církvích, projdou lidé, rody a národy vodami nastupující potopy. Je to potopa jiná, nehmotná, duchovní. Jejím smyslem je zachránit ty, kteří jsou živí v duchu, tzn. mají schopnost vyciťovat. Jedinou záchranou národů je rozvinutí duchovnosti člověka, to jest vnitřního vyciťování správnosti - Boží vůle. Toto vyciťování je průvodcem mezi žernovy Božích mlýnů.

 

Desatero z knihy Češi na prahu třetího tisíciletí
 
 

Kresba Mojžíše z knihy Svatý grál a energie života